Tobě III.

Tobě, jež Tě znám od narození.
Tobě, s kterou jsem prožil
opravdu hodně.
Bolest, radost, pláč i smích.
Tobě, jež viděl jsem Tvé
první krůčky.
Zdary i nezdary,
nadšení i zklamání.
Tobě, jejíž tvořivost
mi brala dech.
Jak šel čas odsouvala
jsi ji do ústraní.
Zapomněla jsi a já s Tebou.
Jako nevidomý jsem
jen přihlížel.
Tobě, se kterou jsem
neprožil Tvou první lásku
a následné zklamání.
Varovat jsem nestihl
Tvou duši bezelstnou.
Nevidím Tě každý den,
přes to s Tebou stále jsem.
Tobě, jež se snažím probudit.
Říct vlídné slovo, potěšit.
Tobě, kterou navždy v srdci nesu....

Tobě II.

Tobě, jež Tě znám
už spoustu let.
Přemýšlím, co napsat
mám a vyvolat
Tvůj úsměv.
Tobě píšu tahle slova
s mnohaletým zpožděním.
Žádala jsi o ně dávno,
ale já to neuměl.
Tobě vděčím za spoustu
věcí,
které u mě nastaly.
Tobě, kterou jsem i kdysi
zradil. Takto jsi to cítila.
Dnes víš, že se to
tak mělo stát.
Tobě, jež sis vybrala
svou cestu,
ale neznáš příčinu.
Tobě, která v sobě
skrýváš strachy,
odmítáš je pustit ven.
A přitom tvořivostí
překrásnou pohladit
svou duši umíš.
Tobě, jež jsi mě nezatratila.....

Tobě

Tobě, jež Tě znám,
ale zároveň jsi cizí.
Tobě, která skrýváš
svou pravou tvář.
Tobě, se kterou si přeji
hrát tu hru, o které jsem
Ti napsal.
Tobě, které děkuji za
nádherný den.
Tobě, s níž jsem stál
v tichém souznění,
které přeměnilo chlad
v teplo.
Hudba hrála a nebylo
třeba slov.
Někdy i mlčení
vyjádří více než
tisíc slov.
Tobě, však víš....

Čekárna

 Sedět a čekat dlouhý čas v čekárně interních ambulancí v nemocnici není nic, co by člověk mohl jinému závidět, ať už je tam za jakýmkoliv účelem. 

 Ten den čekárna vyprávěla. Vyprávěla o neklidu lidí přítomných, vyprávěla o ruchu a shonu, když přivezli vážný případ. Vyprávěla o bolesti, strachu. Vyprávěla o minulosti, propadání beznaději a sklíčenosti. Vyprávěla o jakémsi pocitu pýchy a trpitelství  lidí, kteří navštěvují nemocnici velmi pravidelně. Vyprávěla každému, kdo byl ochoten naslouchat. Tisíce příběhů tisíců lidí.

Lidí, zdá se, moc neposlouchalo. Většina zaujata svými problémy honila své myšlenky v nekonečném kolečku obavy a očekávání, kdy už konečně přijdou na řadu a zda stihnou poslední dopolední autobus nebo vlak. Nervozita se s postupujícím časem zvyšovala, i když lidí v čekárně ubývalo. Ale ne dost rychle na to, aby bylo všem vyhověno včas. Sem tam projel zřízenec tlačící vozík s člověkem,který už nebyl schopen kroku, opravář se skříňkami nebo zdravotní personál s různými přístroji.

 V té době čekárna vždy na okamžik ztichla, aby pokračovala ve vyprávění tam, kde skončila. Další okamžik napětí, když se otevřely dveře té které ordinace a lidé očekávajíce vyslovení svého jména sestrou. Okamžiky zklamání, když jejich jméno nezaznělo a pohledy závisti na člověka vcházejícího do ordinace. Netrpělivost je hmatatelná. Pořád je slyšet, že nikdo nemá čas, musí být tam a tam, a teď tady zbytečně vysedává. A čekárna vypráví příběhy, které už zažila a trpělivě čeká na příběhy, které ještě zažije. A také čeká až přijde někdo, kdo ji bude naslouchat. Někdo, kdo i v tom šumu a neklidu

uslyší její příběhy. Jestli se někdy ocitnete v čekárně nemocnice, pokuste se ztišit, zklidnit mysl a zaposlouchat se, jestli čekárna nevypráví jeden z tisíců příběhů.

Hledání

Jsa bez cíle bloudí světem.
Toulá se a hledá.
Co? Koho?
Hledá sebe, cestu svou, cíl svůj.
Neznaje, že popřel Boha,
než zrozen byl na tento svět,
aby sám sebe stvořil.
By tvořením sama sebe
tvořil lepší svět.
Na počátku nebylo slovo.
Na počátku myšlenka se zrodila.
Myšlenka poté v slovo vyřčené
se proměnila.
A slovo vyřčené se v činnost přerodila.
Tvorba je u konce a
božství v sobě znovu
objeveno jest.
Nemusí to být na konci
všech cest