Labyrint snů

Po životě bez otěží sníš,
často ve svém labyrintů snů
se nacházíš.
Snů tisíce máš,
jen ten jeden, jediný hledáš.
Před světem venku svoji
pravou tvář ukrýváš,
aby neviděli jak ti je
a vrhli se na tě jako harpyje.
Do labyrintů snů se utíkáš.
Raději bloudíš tam,
posměchu z venku se vyhýbáš.
Smějí se ti, co nikdy neupadli.
Netušíce, že ani tak
bez poskvrny nezůstali.
V labyrintu snů stále více
času trávíš.
Sny své probíráš,
uličku za uličkou procházíš
a ten, co život bez otěží
by ti umožnil, stále hledáš.
Tam.... v labyrintu snů.....

Hledání hvězdy

Jako tuláci v myšlenkách
bloudíme, pátráme po hvězdách.
Každá hvězda klíč k poznání skrývá,
pečlivě, jak už to bývá.
Každý máme hvězdu svou
v šírém vesmíru schovanou.
Jednou ji však objevíme
a klíčem v zámku otočíme.
Odemkneme bránu k srdci,
otevřem ji dokořán.
Plamen lásky zažehneme
a bude nás zase hřát.

Maják

Na pokraji nicoty,
v hlubokých vodách temnoty,
na malém ostrůvku naděje
stojí starý maják opuštěně.
Kužel jeho světla jen stěží
si cestu skrz mlhu
a temnotu razí,
oslaben nevírou.
Neboť i ti,
co dobro hlásali
teď z úst jen
zlobu vypouštějí,
podlehnuvší egu svému.
V dáli ožívá zvuk kladiva.
Po letech v zapomnění
na šanci svou čeká.
Kladivo na čarodějnice,
jedno jest na koho uhodí.
Brzy snad více dobra a lásky
maják rozzáří a jeho záře 
pak kladivo i temnotu
v zapomnění znovu uvrhne.