Ten den čekárna vyprávěla. Vyprávěla o neklidu lidí přítomných, vyprávěla o ruchu a shonu, když přivezli vážný případ. Vyprávěla o bolesti, strachu. Vyprávěla o minulosti, propadání beznaději a sklíčenosti. Vyprávěla o jakémsi pocitu pýchy a trpitelství lidí, kteří navštěvují nemocnici velmi pravidelně. Vyprávěla každému, kdo byl ochoten naslouchat. Tisíce příběhů tisíců lidí.
Lidí, zdá se, moc neposlouchalo. Většina zaujata svými problémy honila své myšlenky v nekonečném kolečku obavy a očekávání, kdy už konečně přijdou na řadu a zda stihnou poslední dopolední autobus nebo vlak. Nervozita se s postupujícím časem zvyšovala, i když lidí v čekárně ubývalo. Ale ne dost rychle na to, aby bylo všem vyhověno včas. Sem tam projel zřízenec tlačící vozík s člověkem,který už nebyl schopen kroku, opravář se skříňkami nebo zdravotní personál s různými přístroji.
V té době čekárna vždy na okamžik ztichla, aby pokračovala ve vyprávění tam, kde skončila. Další okamžik napětí, když se otevřely dveře té které ordinace a lidé očekávajíce vyslovení svého jména sestrou. Okamžiky zklamání, když jejich jméno nezaznělo a pohledy závisti na člověka vcházejícího do ordinace. Netrpělivost je hmatatelná. Pořád je slyšet, že nikdo nemá čas, musí být tam a tam, a teď tady zbytečně vysedává. A čekárna vypráví příběhy, které už zažila a trpělivě čeká na příběhy, které ještě zažije. A také čeká až přijde někdo, kdo ji bude naslouchat. Někdo, kdo i v tom šumu a neklidu
uslyší její příběhy. Jestli se někdy ocitnete v čekárně nemocnice, pokuste se ztišit, zklidnit mysl a zaposlouchat se, jestli čekárna nevypráví jeden z tisíců příběhů.
