Zahrada marností

V zahradě marností
slunce nesvítí
a neroste kvítí.
V zahradě marností
toulám se bez cíle.
Na všechny marnosti
dívám se přes brýle.
Tmavá skla mají,
oči mé schovávají.
V zahradě marností
sám sebe objímám.
Nad svými marnostmi
v pokoře rozjímám.

Vábení hvězd

Velký vůz vábí, nasedni,
projedeme se po pláni nebeský.
Zajedeme tam, kam tvá duše patří,
najdeš tam své sestry a bratry.
Místo, kde si všichni rovni jsou,
kde nikdo neřeší, co činí tě přípletou.

Tobě XI.

Tobě, jež jako
Johanka z Arku
pozornost poutáš.
Brnění však nemáš,
jako cibule se loupáš.
Sukýnku za sukýnkou
shazuješ,až na dřeň
své pocity sděluješ.
Tobě, které modré oči
do světa s radostí září.
Zdá se, že nejsi žena
mnoha tváří.
Tobě, divoženko,
jejíž slova jako
dobrý jazz hladí.
A spousta lidí se v
úžasu klaní.

Tobě X.

Tobě, jež narozeniny jsi slavila,
sedmičku za šestku vyměnila.
Tobě, co se trošku soužíš
a možná knoflíkem se kroutíš.
Je to jen číslo, času máš dost,
nejsi přec žádná ohlodaná kost.
Půvab svůj na odiv dej,
krásu úsměvu a mimiky obličeje
uchovej.
Tobě, co v mozku myšlenka na....,
však Ty víš, se rozpíná.
Jednou ji propustíš a pak....
bude veliká hostina.
Máš hlavu, máš i patu
a nemlátíš prázdnou slámu.
Tobě, co kolem sebe slyšíš,
že "nemáš nic splněno",
nedej se a žij
svůj život naplno.....

Tobě IX

Tobě,
jež, jak se náhle objevíš,
stejně rychle mizíš.
Zůstává jen mlhavá stopa,
smailík či několikerá slova.
Úsporně se vyjadřuješ,
v těch slovech je však vše.
Síla, touha, upřímnost,
není v nich však žádná zlost.
Tobě, kterou stále neznám,
Tobě, jež na tělo otázky pokládáš
a zvláštním způsobem se vyznáváš.
Tobě, jež úžas ve mě vyvoláváš
a do dalekého kraje přivoláváš.

Vlk samotář

Jako vůdce smečky
kroužím kolem.
Pozoruji opodál,
co dělá smečka,
která mi už nenáleží.
Přesto pouto
stále drží.
Kroužím kolem, pozoruji,
občas se i přiblížím.
Dát ten pocit bezpečí,
tvrdě bránit,
když bude třeba.
Kroužím, pozoruji,
stojím opodál.
Perimetr nastavený,
nejde se jen tak hnout dál.
Vlk samotář připravený.

Když

Když oči v sloup obracím
a svá přesvědčení převracím.
Když jako vlna na moři
kolébám myšlenky,
co v mozku se tvoří.
Když jako loď,
co ke dnu se potápí,
klesá mé nadšení
a zvedá se trápení.
Když chci opustit ten kruh,
kde jako křeček běžím,
ale poblíž není žáden druh.

Paralýza

V hlavě pusto,
jako makovice vysypaná,
klátící se opuštěna na strništi.
Vítr kolem prohání se,
makovici ze strany na stranu naklání.
V hlavě prázdno, v uších šum.
Vítr v hlavě prohání se hravě.
Tělo uvnitř spoutané stovkami obručí,
ramena svěšena jakoby tíhu
světa celého nesla.
Nohy v betonu zalité,
nemožné se hnout.
Ani krok vpřed.
Ani krok vzad.

Obr. Z pinterest