Puzzle

Jsem jako puzzle.

Téměř složené,

přesto neúplné.

Chybí pár dílků.

Hledám dílky ztracené,

hledání je bolestné.

 

Dilema

Dáš mi vše, nebo je to moc?

Když já dal vše, bylo to moc.

Když vše jsem nedal, bylo to málo.

Nic, co by za to stálo.

Kolik ze všeho je moc?

Kolik z ne všeho je málo?

Nejde o to, co by to stálo.

jde o to, aby to za to stálo.

Až kam lze jít, aby se neztratila nit?

Zůstat stát, aby neztratil se cit?

Vrátit se zpět a postavit zeď?

Nebo jít vpřed, i přes to, že to může bolet?

Vsadit vše a pak ztratit vše.

postavit zeď a vidět jen šeď.

Než zase vykoukne slunce a prozáří tu šeď.

Dáš mi všechno nebo je to moc? 

Tulák po hvězdách

 Měl jsem verše v hlavě,

pak jako bych je ztratil v trávě.

Tráva byla vysoká,

nedaly se najít jen tak od oka.

Brouzdal jsem tou trávou,

nenašel nic, ani tu pravou.

Verše nikde, milá nikde,

jen ta tráva ve větru šustí.

Chodil jsem kol dokola,

pak i křížem krážem.

Pěšinky v trávě vyšlapal jsem.

Znaveně ulehl jsem do trávy,

očima po nebi se toulal.

Jako kdysi dávno ten, 

co mraky pozoroval.

Mraky pluly po obloze,

já unavený tuze, usnul jsem.

Po probuzení místo mraků

na obloze hvězdy plály.

Ležím dál, Malý vůz stojí opodál.

Jakoby lákal mě.

Já vstal a nastoupil,

tulák po hvězdách ze mne se stal.

Když

Když bolí Tě žít,

když život je shit.

Když do deprese upadáš

a do smutku se balíš.

Když jen černé myšlenky

se v mozku rodí.

Když zkoušíš myšlenky

přebít hlasitou hudbou.

Když zalezeš do nory

a zhasneš všechna světla.

Když prosíš Vesmír

a stejně nedostaneš odpověď.

Když slzy jako vodopád

se valí.

Když čekáš, až to zase přejde

a věříš, že něco nového vzejde.

Múzy

Potkal jsem múzy.

Jak lehké a křehké jsou. 

Přátelské, na nic si nehrají,

jedna objímá druhou.

Kolem nich se energie zlehka vznáší,

nikoho kolem žalem nezanáší.

Všichni se vesele tváří.

První emoce na fotce zachytí,

druhá povídkou a básní duše všech nasytí.

Třetí, téměř éterická,

hudbou a zpěvem pohladí.

Čtvrtá svou emoci těžko skrývá, 

I když ví, že pustit ji ven není chyba.

Pátá, jen tak s knihou v okně sedí

a záře kolem ní po místnosti mihotá.

Já tam mezi nimi stál, uvnitř klid,

jaký jsem už dlouho nepoznal. 

Tobě XII.

Jsi jako jako voda.

Jsi jako vzduch.

Chytit se nedáš,

hbitá jako pstruh.

Rychlá jako vítr,

v sedle své motorky uháníš.

V dálce jako vždy mizíš.

Pak ticho a klid,

jako bys nikdy nebyla.

A já přemýšlím,

zda utekla hodina, den, týden či měsíc.

Stojím tu sám.

Po čase zdáli přiletí pár vět,

v nich slovo jako šifra skryto je.

A se mnou zatočí se svět,

toužím obejmout tě hned.

Nespoutaná, ve světě svém,

netuším, zda sama.

Navenek tvrdá, nepřístupná všem.

Ale vím, že za maskou, 

za kterou tvář svoji skrýváš

ukrytá je krása.

Viděl jsem záři problesknout,

když odvážil jsem se

do tvých očí pohlédnout.

Hlídám

Každou sekundu, minutu, hodinu

skládám sám sebe.

Každý den píšu příběh svůj.

Pozoruji okamžik každý,

zda žiji svůj příběh vlastní.

Neb v roztěkanosti tkví síla

digitálního světa.

Vkladači myšlenek každý den útočí,

den co den mé myšlenky roztáčí.

Pak k povrchnosti se sklouzávám

a nicotnosti podléhám.

Proto pod povrch se dívat začínám,

a hluboko uvnitř

svůj příběh hlídám.

Labyrint snů

Po životě bez otěží sníš,
často ve svém labyrintů snů
se nacházíš.
Snů tisíce máš,
jen ten jeden, jediný hledáš.
Před světem venku svoji
pravou tvář ukrýváš,
aby neviděli jak ti je
a vrhli se na tě jako harpyje.
Do labyrintů snů se utíkáš.
Raději bloudíš tam,
posměchu z venku se vyhýbáš.
Smějí se ti, co nikdy neupadli.
Netušíce, že ani tak
bez poskvrny nezůstali.
V labyrintu snů stále více
času trávíš.
Sny své probíráš,
uličku za uličkou procházíš
a ten, co život bez otěží
by ti umožnil, stále hledáš.
Tam.... v labyrintu snů.....

Hledání hvězdy

Jako tuláci v myšlenkách
bloudíme, pátráme po hvězdách.
Každá hvězda klíč k poznání skrývá,
pečlivě, jak už to bývá.
Každý máme hvězdu svou
v šírém vesmíru schovanou.
Jednou ji však objevíme
a klíčem v zámku otočíme.
Odemkneme bránu k srdci,
otevřem ji dokořán.
Plamen lásky zažehneme
a bude nás zase hřát.

Maják

Na pokraji nicoty,
v hlubokých vodách temnoty,
na malém ostrůvku naděje
stojí starý maják opuštěně.
Kužel jeho světla jen stěží
si cestu skrz mlhu
a temnotu razí,
oslaben nevírou.
Neboť i ti,
co dobro hlásali
teď z úst jen
zlobu vypouštějí,
podlehnuvší egu svému.
V dáli ožívá zvuk kladiva.
Po letech v zapomnění
na šanci svou čeká.
Kladivo na čarodějnice,
jedno jest na koho uhodí.
Brzy snad více dobra a lásky
maják rozzáří a jeho záře 
pak kladivo i temnotu
v zapomnění znovu uvrhne.